Adaptační kurz v Jeseníkách

2. září 2019, jsme se my, prváci, vydali na adaptační kurz do Jeseníků, přesněji do vesničky Rejvíz. Ačkoli to většina z nás nečekala, už cestou na vlak jsme si začali povídat a s ubíhající cestou byla debata živější a živější. Za doprovodu paní učitelek Ferencové a Forbakové jsme v pořádku dorazili na místo. Program byl vymyšlený tak, že jsme nedostali ani na chvíli šanci se nudit. Velkou součástí byl sborový zpěv, který se skládal ze dvou kánonů a jedné krásné italské písně o oslavě jara. Nemohla chybět ani eurytmie, při níž jsme se seznámili s jejími základy. Šlo hlavně o to nacítit se na svoje spolužáky a poznat moment, kdy společně vyrazit v tichosti vpřed. Díky různým pohybům jsme putovali, hledali se a nacházeli. Pan učitel Jirout do programu vnesl geometrii a rýsování různých útvarů. Kupodivu nám vyzbyl čas i na příjemnou procházku k nedalekému rašeliništi a celodenní výlet, na kterém si polovina z nás “užila” dost dlouhou cestu do kopce. Je to ale jedna z našich nejintenzivnějších vzpomínek. Co si bude pamatovat malý Vašek, syn pana učitele, kterého tlačil spolužák Josef do všech kopců, to netuším. Všichni si při své cestě kousek zašli, jelikož stromy se značkami byly pokácené. Také nám neuniklo, že velké části lesa byly napadeny kůrovcem, ale i tak byla příroda krásná.

Divím se, že jsme “adapťák” přežili bez otravy, protože s mými vařícími schopnostmi jsem se trochu bála. Nakonec se všechno jídlo povedlo, akorát mytí hrnců, do kterých bychom se vešli všichni i s autem pana učitele Jirouta, byla ta méně příjemná část. Poslední den jsme strávili hraním her s paní učitelkou Ferencovou, abychom si lépe zapamatovali všechna ta jména, ale hlavně abychom se ještě víc sblížili. U mě nejvíc zabodovala hra s igelitovým pytlem (alias lodí na moři), kde bylo úkolem družstva otočit ho pod nohama bez dotknutí se země.

Ovšem v každém z nás nejvíce zarezonoval táborák, u kterého jsme se všichni sešli, zpívali a bylo nám spolu krásně. Byla tam cítit tolerance, sounáležitost a rovnost. Byl to silný večer. Každý pak dostal prostor vyjádřit svůj názor na celý pobyt a ani jedna reakce nebyla negativní, což je úžasné.
Následující den už byl bohužel odjezdový, a tak jsme se v brzkém dopoledni sbalili a vyrazili na pětihodinovou cestu zpátky na stanici Praha – Hlavní nádraží.

Text: Rozálie Veselovská, studentka prvního ročníku