Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2. ročníku

Dvoutýdenní epocha na téma člověk a krajina nás navnadila na práci v terénu, která je, jak jsme společně zjistili, jednou z hlavních možností, jak naší krajině pomoct.

Shromáždili jsme proto všechny pákové i zahradnické nůžky a nůžtičky, rýče a motyčky a spolu s nářadím vypůjčeným z vedlejší waldorfské školy jsme se s nimi v pondělí vydali na hráz u Milíčovského rybníka, kde nás čekali pánové z Odboru ochrany prostředí MHMP. Ti nás, schovávající se před přeháňkami do pláštěnek a nepromokavých bund, poučili o krásách i přínosech Milíčovského lesa; o rostlinách, o kterých se myslelo, že jsou pro Prahu ztracené, ale díky vybagrování části zarostlé louky a díky semenné bance (semínkům schovaným pod zemí) opět začaly růst; o rybnících a tůních různě osvětlených i zarostlých, které poskytují útočiště nespočtu druhů obojživelníků, z nichž má každý jiné nároky; o dubech, v nichž se vyvíjí larvy tesaříka a o zídce, na které se rádi vyhřívají plazi.

Nic z toho ale nedokáže fungovat jen tak, a proto jsme se rozhodli zahájit naši zdánlivě destruktivní práci, která však krajině ve finále pomůže. Z původně vybagrované louky bylo potřeba odstranit vrbové a břízové výmladky, které utiskovaly již rostoucí rostliny, ze stejného důvodu jsme také narušili travní drn (stejným způsobem pomáhají loukám pasoucí se zvířata svými kopýtky). Problém se zmlazením byl i v lese, kde rychleji rostoucí stromy stíní dubům, které tak nemohou růst pro další generace tesaříků. Zídka potřebovala očistit  a zbavit se okolního plevelu, to se podařilo již první den. Po práci jsme pobrali nářadí a odnesli jsme ho ke stájím policejních koní, kde jsme si jej celý týden nechávali. Druhý den byl boj se zmlazením u rybníka hotový, přibyla také práce s invazním zlatobýlem. Nejprve bylo potřeba olámat odkvetlé rostliny s chmýřím, které by se při jiné manipulaci rozletělo do okolí, po té už nic nebránilo vykopávání rostlin i s kořeny. Ve středu jsme se rozdělili na tři skupinky, jedna dokončila likvidaci zlatobýlu, druhá pečovala o alej mladých ovocných stromů, kolem kterých bylo potřeba upravit zálivkové mísy a natřít je ochranou barvou. Třetí skupinka pokračovala se zdánlivě nekonečnou prací v lese. Jednalo se totiž o téměř 4 ha území a práci, kterou jsme odvedli, bude za pár let potřeba zopakovat. Proto jsme se ve čtvrtek a pátek do stříhání a řezání lip, třešní, habrů a všelikých dalších náletů i výmladků pustili všichni. Poslední den našeho praktika měl trochu jiný časový plán než dny předešlé. Vyčerpávající pomoc lesu si totiž vybrala svou daň a tak se pan učitel Ševčík rozhodl, že se budeme lesu věnovat jen dopoledne a po obědě nám tak zbyde čas na konečnou reflexi odvedené práce. Většina z nás se shodla na tom, že krajinu díky ekologickému praktiku vnímáme jinak, vnímáme teď více její komplexnost a to, že každá maličkost (i ta zdánlivě destruktivní) něčemu prospěje.

Krajina potřebuje naše ruce a my potřebujeme krajinu. Tak vyrazte ven! Příležitostí a možností, jak se zapojit, je spoustu a rozhodně to stojí za to.

Marie Votočková, 2. ročník