Fotogalerie z akcí

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2. ročníku

Dvoutýdenní epocha na téma člověk a krajina nás navnadila na práci v terénu, která je, jak jsme společně zjistili, jednou z hlavních možností, jak naší krajině pomoct.

Shromáždili jsme proto všechny pákové i zahradnické nůžky a nůžtičky, rýče a motyčky a spolu s nářadím vypůjčeným z vedlejší waldorfské školy jsme se s nimi v pondělí vydali na hráz u Milíčovského rybníka, kde nás čekali pánové z Odboru ochrany prostředí MHMP. Ti nás, schovávající se před přeháňkami do pláštěnek a nepromokavých bund, poučili o krásách i přínosech Milíčovského lesa; o rostlinách, o kterých se myslelo, že jsou pro Prahu ztracené, ale díky vybagrování části zarostlé louky a díky semenné bance (semínkům schovaným pod zemí) opět začaly růst; o rybnících a tůních různě osvětlených i zarostlých, které poskytují útočiště nespočtu druhů obojživelníků, z nichž má každý jiné nároky; o dubech, v nichž se vyvíjí larvy tesaříka a o zídce, na které se rádi vyhřívají plazi.

Nic z toho ale nedokáže fungovat jen tak, a proto jsme se rozhodli zahájit naši zdánlivě destruktivní práci, která však krajině ve finále pomůže. Z původně vybagrované louky bylo potřeba odstranit vrbové a břízové výmladky, které utiskovaly již rostoucí rostliny, ze stejného důvodu jsme také narušili travní drn (stejným způsobem pomáhají loukám pasoucí se zvířata svými kopýtky). Problém se zmlazením byl i v lese, kde rychleji rostoucí stromy stíní dubům, které tak nemohou růst pro další generace tesaříků. Zídka potřebovala očistit  a zbavit se okolního plevelu, to se podařilo již první den. Po práci jsme pobrali nářadí a odnesli jsme ho ke stájím policejních koní, kde jsme si jej celý týden nechávali. Druhý den byl boj se zmlazením u rybníka hotový, přibyla také práce s invazním zlatobýlem. Nejprve bylo potřeba olámat odkvetlé rostliny s chmýřím, které by se při jiné manipulaci rozletělo do okolí, po té už nic nebránilo vykopávání rostlin i s kořeny. Ve středu jsme se rozdělili na tři skupinky, jedna dokončila likvidaci zlatobýlu, druhá pečovala o alej mladých ovocných stromů, kolem kterých bylo potřeba upravit zálivkové mísy a natřít je ochranou barvou. Třetí skupinka pokračovala se zdánlivě nekonečnou prací v lese. Jednalo se totiž o téměř 4 ha území a práci, kterou jsme odvedli, bude za pár let potřeba zopakovat. Proto jsme se ve čtvrtek a pátek do stříhání a řezání lip, třešní, habrů a všelikých dalších náletů i výmladků pustili všichni. Poslední den našeho praktika měl trochu jiný časový plán než dny předešlé. Vyčerpávající pomoc lesu si totiž vybrala svou daň a tak se pan učitel Ševčík rozhodl, že se budeme lesu věnovat jen dopoledne a po obědě nám tak zbyde čas na konečnou reflexi odvedené práce. Většina z nás se shodla na tom, že krajinu díky ekologickému praktiku vnímáme jinak, vnímáme teď více její komplexnost a to, že každá maličkost (i ta zdánlivě destruktivní) něčemu prospěje.

Krajina potřebuje naše ruce a my potřebujeme krajinu. Tak vyrazte ven! Příležitostí a možností, jak se zapojit, je spoustu a rozhodně to stojí za to.

Marie Votočková, 2. ročník

Ilustrativní obrázek příspěvku

Výjezd do skal

Po čtvrté a naposledy. Tím bych symbolicky označila náš výjezd 4.ročníku do Teplicko-adršpašských skal. Nevím, jestli jsme se takhle sjeli ve škole s krosnami úplně naposledy, ale jisté je, že příští rok budeme všichni rozuteklí v různých školách a po tomto rituálu se nám zasteskne.

Abych se oprostila od této sentimentální nálady, rovnou se přesuneme do malého auto kempu Loděnice Zdoňov, kde jsme se celá třída zabydleli v chatičkách a služba se dala do přípravy večeře. Následně nás čekalo zpívání s paní učitelkou Tsirou. Vůbec nebylo jednoduché po tak dlouhé době rozcvičit naše ztuhlé hlasivky. Nicméně se nám to povedlo a za chvíli campem zněla skladba Igora Stravinskyho „Pater noster“.

Kdybychom předem věděli, jaká bude v noci zima, tak bychom u večeře zvolili jinou strategii a horký čaj si nalili třeba do spacáku. Poněvadž většina z nás málem přimrzla k posteli a ráno jsme se navzájem vytesávali z kostek ledu. Vstávali jsme v nekřesťanskou dobu, protože místní autobusy jezdily zhruba dvakrát za den, tudíž jsme každé ráno chvátali ještě rozespalí s rohlíky v ruce a zubní pastou kolem pusy probouzející se krajinou. První den jsme se proplétali Teplickými skalami po malých stezkách, lávkách, můstcích a schodech. Kochali jsme se prapodivnými skalními útvary, které tvořily snad všechny části Krakonošova oděvu či různá zvířata a bytosti.

Počasí nám opravdu přálo. Tu a tam v chladném lesním prostředí prosvítaly sluneční paprsky zářijového slunce a my pokračovali v naší cestě. Kolem druhé hodiny jsme dorazili do restaurace na oběd, po němž jsme se pěšky odebrali na dlouhou cestu zpět do kempu. Každý večer jsme seděli u ohně, sdíleli své zážitky z prázdnin a polemizovali o naší budoucnosti. Nejednou se nám naskytl krásný pohled na noční oblohu, která překypovala nekonečnem hvězd.

Poslední den jsme se vydali po kopcích k rašelinovému jezírku. Tři otužilí chlapci na nic nečekali a hned tam naskákali, zatímco my jsme tomu v bundách a podkolenkách pouze přihlíželi z bezpečné vzdálenosti. Ne jedné duši se zatajil dech, když Mirkovi zahučely dioptrické brýle do hlubin jezírka. Avšak díky opatrnému ťapkání po dně se je s úlevou podařilo vylovit. Náhodou se o pár metrů dál nacházela restaurace, kam si část výpravy odskočila na krátké občerstvení. Po pozdním obědě nás opět čekala cesta do kempu, při které jsme se už trochu navzájem podpírali a táhli za všechny možné končetiny. Pan učitel Jirout se na celý výjezd oddal roli šoféra, což někteří z nás hluboce ocenili a jeho služeb využili.

Poslední večer byl zpestřen zvuky kytary a bujarým zpěvem rozjařených kabrioleťáků, kteří seděli opodál. Druhý den jsme celé dopoledne vstávali, balili, uklízeli a pomalu se dostávali do reality. Na Hlavní nádraží jsme se dostali kolem šesté hodiny, rozloučili se společným pozdravem a rozprchli se do svých domovů za teplem a horkou sprchou. Cítím obrovský vděk za všechno, co jsme společně prožili a snad ještě prožijeme. Děkujeme oběma našim třídním, za to jak moc skvělí jsou. Doprovázejí nás na všech našich cestách a to doslova!

Studentka 4. ročníku
Rozálie Veselovská

 

Ilustrativní obrázek příspěvku

Zahraniční cesta třetího ročníku

Výjezd do Německa

Když jsem na začátku druhého ročníku psala článek o zeměměřickém kursu, zakončila jsem ho větou: „Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku.” A ono ejhle. Jsme na konci třetího ročníku a já vyťukávám do klávesnice všechny zážitky, které jsme načerpali za celou ročníkovou cestu, během níž jsme dorazili také do německého města Witten-Annen.

Společně s druhým ročníkem jsme na konci května naskákali do autobusů a vydali se na eurytmický festival Forum Eurythmie.

Desetihodinová cesta utekla jako voda a my jsme strávili nádherné čtyři dny obklopeni eurytmií, zajímavými workshopy a skvělým jídlem. Když nadešel den D našeho vystoupení, tak u mnohých z nás by se dala tréma krájet, jelikož jsme viděli uctivé množství profesionálních představení a zenový klid to v nás rozhodně nerozhostilo. Do toho se nám dostalo takové pocty, že jsme měli tu čest celý program uzavírat. Úkol to byl věru nelehký. A to také proto, že druháci vystupovali již o dva dny před námi se svými představeními Goethovou básní Čarodějův učeň, básní Duše od Olgy Scheinpflugové a skladbou Johannese Brahmse – Balada g-moll pod vedením Jaroslavy Úllové.  Sklidili mnoho ovací.

Nakonec jsme se vystoupení zhostili s opravdovou grácií. Na pódiu jsme si to všichni užili a byli jsme šťastní, že můžeme všem ukázat, na čem jsme celého půl roku pracovali. Jako první jsme se pochlubili slastmi a strastmi českého jazyka, prostřednictvím autorské básně Ondřeje Lopatky a Adély Kusákové “Čeština”. I když bylo publikum plné rozličných národností, první skupině se perfektně podařilo vtáhnout je do děje a rozesmát. Obzvláště, když autoři a moderátoři v jedné osobě představili divákům eurytmickou hlásku „Ř“. Německé publikum při každém „Ř“ v textu třepalo rukama nahoře. Když pak nastoupila druhá skupina s básní “The Stolen Child” od Williama Butlera Yeatse, diváci utichli a přenesli se s námi do dávného Irska a se zatajeným dechem sledovali víly odvádějící dítě do kouzelné krajiny. No a nakonec zazněl zlatý hřeb večera. Beethovenova klavírní sonáta č. 17  d-moll, Op. 31, č. 2 “Tempest”. Nechali jsme se nést hudbou, při které nás doprovázela na klavír paní učitelka Čechová, a užívali jsme si poslední chvilky na jevišti. Když pak dozněl poslední tón a stáli jsme udýchaní buď před zraky diváků, nebo za oponou, zaplavil nás bouřlivý potlesk. Lidé vstávali, hvízdali a my se rozpouštěli štěstím. Asi nemusím zmiňovat, že toto si uchováváme jako jeden z nejintenzivnějších zážitků života, ke kterému nás přivedla Barbora Forbaková, naše učitelka eurytmie.

V neděli se naše cesty s druháky rozpojily a my se vydali po vlastní ose do Kasselu. Zde jsme se krátkodobě zabydleli ve waldorfské škole a vyrazili k Herkulově památníku. Kochali jsme se velkolepostí celého komplexu, kaskádami, po kterých se valila voda a výhledem na park Wilhelmshöhe. Navštívili jsme i muzeum, ve kterém mimo jiné byla díla Rembrandta a Petra Paula Rubense, mistrů, jejichž kopie obrazů jsme malovali ve škole. Na druhý den, když jsme se konečně vykutáleli ze spacáků, čekala nás architektonická procházka městem. Opět jsme navštívili další muzeum, kostel, koukali jsme na kilometrovou tyč zabodnutou pod zem a další zajímavé objekty (vytvořené v rámci konceptuálního umění pro výstavu Documenta – výstavu současného moderního umění, která se koná v Kasselu každých pět let). Volné odpoledne pak patřilo našim vlastním průzkumům města, při kterých jsme získali nemálo úlovků, a to byla též cenná umělecká díla! Hodnotu pro nás měla velkou, byly to památky na zahraniční cestu. Někdo si odvážel starobylé náušnice, jiný combo, další kabelku a naši učitelé se těšili se setkání s mývalem v parku.

Další den jsme nechali Kassel za sebou a odjeli do malebného Výmaru. Ten nám nabídl obrovské parky s lučním kvítím, nádherné počasí, ale hlavně Goethův Gartenhaus, který oplýval tajuplnou náladou a krásnou zahradou. Proslídili jsme i jeho dům ve městě a zastavili se u několika dalších budov. Naše cesta pokračovala skrz secesní dům Friedricha Nietzscheho a zkrátka jsme nemohli vynechat další kostel či muzeum. Výmar vás prostě okouzlí, je velmi malebný, a těch kavárniček, stánků se zmrzlinou a zákoutí s řekou… Nadešel poslední den a náš výlet se pomalu chýlil ke konci. Avšak oba naše třídní popadla poslední vlna energie a vzali nás na výlet lodí a dvě vyhlídky v Česko-saském Švýcarsku. Tedy nám udělali jeden z nejpříjemnějších odjezdových dnů.

Sice jsme přijížděli polámaní z karimatek, většina z nás s kašlem a teplotou, ale opravdu šťastní a plní zážitků. Nic z toho by se neuskutečnilo bez pana učitele Gundlacha, paní učitelky Ferencové a pana učitele Jirouta, kteří nás všude doprovázeli a do výjezdu doslova vložili kus sebe. Děkujeme!

Rozálie Veselovská

 

 

 

Ilustrativní obrázek příspěvku

Umělecký týden ve 2. ročníku

Během posledních březnových dní jsme prolévali krev, pot i slzy v rámci uměleckého týdne. Tyto krásné, ale velmi intenzivní chvíle nás, jako druhý ročník, opět více stmelily. Věřím, že by i paní učitelky Forbaková a paní Úllová souhlasily, že jsme si všichni sáhli na dno. Ale i když se po eurytmickém sále občas už jen válela vyčerpaná těla studentů, stejně jsme neustávali, zvedli se a třídílným kráčením šli dál. Přesto, že to stále nevypadalo příliš nadějně, získali jsme si dobré ohlasy i v Příbrami, kde jsme 8. 4. na festivalu středních škol a devátých ročníků vystoupili s básní Duše od Olgy Scheinpfulgové, s Čarodějovým Učněm z pera Johanna Wolfganga Goetha a Baladou, jež zkomponoval Johannes Brahms. Udělali jsme velký kus práce a všem, kteří vydrželi až do konce, patří velký dík. Ale ještě nemáme hotovo – čeká nás Mezinárodní eurytmický festival v německém Wittenu.

AMH

Ilustrativní obrázek příspěvku

Waldorfské lyceum oslavilo 15 let

V podvečer 12. listopadu 2021 k Waldorfskému lyceu proudily hloučky rodičů, studentů, absolventů, zkrátka lidí, kteří přišli vzdát hold této škole, jež v jejich životech zaujala důležité místo. Místo určené k dospívání, vzdělávání, přátelství, inspiraci a osobnímu růstu.

„Vážené dámy, vážení pánové, vy všichni, kdo jste přišli dnes v tento chladný podvečer, oslavit 15. výročí Waldorfského lycea v Praze. Buďte vítání z celého srdce.“

Tato slova pronesl moderátor akce, Justin Svoboda, když otevíral slavnostní večer, který se odehrával ve stanu na vypůjčeném dvorku sousední speciální waldorfské školy.

Před vstupem do školy mohl každý účastník akce namalovat stéblo a v duchu básnické sbírky Walta Whitmana Stébla trávy tak připojit symbolicky sám sebe do komunity školy. Symbolika tohoto happeningu nám pomohla nést vše, co jsme touto akcí chtěli sdělit.

Již hodinu předtím však byla škola otevřena pro všechny, kteří se chtěli zúčastnit připravených výukových dílen, ať už to byli absolventi, současní studenti, rodiče, zvědavci a další hosté. Mnoho z nich si přišlo zavzpomínat na oblíbený předmět anebo si vyzkoušet, co daný předmět vlastně obnáší. Mohli si tak svázat školní sešit s limitovanou edicí sešitových štítků, vytvořit ex libris, naprogramovat cestu školním labyrintem, vyzkoušet si improvizovaný dialog, pracovat s imaginárními geometrickými cvičeními či vyzkoušet základní eurytmická cvičení.

Slavnostní program zahájil pěvecký sbor žáků celého lycea kantátou Johanna Sebastiana Bacha Nun danket alle Gott, což v překladu znamená: Děkujme všichni bohu.

„Před patnácti lety nastoupili první studenti do prvního ročníku,“ to byla zahajovací slova ředitele lycea Ivana Smolky. Ve svém projevu připomněl historii waldorfského hnutí v Praze a proces příprav vzniku lycea, který trval osm let. Poděkoval všem těm, co pomáhali této škole, a připomněl, nakolik se lyceum proměnilo. V závěru své řeči popřál škole dostatek inspirace a tvůrčích učitelů.

Publikum postupně oslovili další řečníci: poslankyně a starostka Prahy 5 paní Renata Zajíčková, Tomáš Feřtek, novinář, dramaturg a zakladatel společnosti EDUin, radní pro školství hl. města Prahy Vít Šimral, Miroslav Hřebecký, programový ředitel EDUinu, zástupce evropské rady waldorfských škol Břetislav Kožušník a Jakub Drbohlav, zástupce ředitele odboru řízení a podpory regionálního školství ministerstva školství. Ve svých projevech připomněli svůj vztah ke škole, vývoj mladého člověka, který se zde odehrává, ocenili práci učitelů a školy celkově, přislíbili řešení výstavby nové budovy pro tuto školu a celkově vyjádřili naději, že škola bude vzkvétat i nadále.

Tomáš Feřtek a Miroslav Hřebecký své výstupy prohřáli osobní zkušeností s výukou svých dcer na lyceu. Oba dva zkušení glosátoři české pedagogiky se neubránili dojetí ať už při porovnání škol svých dalších dětí s „waldorfem“, anebo při ocenění práce učitelů a jejich zájmu o každé jednotlivé dítě. Pan Hřebecký lyceum ve své řeči personifikoval a pravil doslova: „Milé Waldorfské lyceum, já ti děkuji. Za prvé za to, že jsi, a díky za to, jaké jsi. Protože tady působí učitelé, kteří jsou jaderné reaktory, které sálají energii s nekonečnou nevyčerpatelnou silou.“

Pan Jakub Drbohlav z ministerstva školství popisoval hodinu Ondřeje Ševčíka, kterou u nás ve škole navštívil jako jednu z nejlepších, kterou kdy viděl, a ocenil především týmovou práci pedagogů. Paní starostka Prahy 5, Renata Zajíčková, připomněla souvislosti, které nás vážou s touto městskou částí a vyjádřila naději v možný vznik waldorfského campusu ve své městské části. Sama je kantorka, a tak postřehla zejména to, že trendy, které se objevují v dnešní pedagogice, jsou běžnou součástí výuky waldorfských škol již dávno.

Zástupce Evropské rady waldorfských škol, Břetislav Kožušník, mluvil o zapojení těchto škol do řešení mnoha aktuálních pedagogických otázek na půdě Evropského parlamentu, a také o vzájemné spolupráci pražského a ostravského lycea.

Radní pro školství na pražském magistrátu, Vít Šimral, mluvil zejména o projektu výstavby nové budovy pro waldorfské lyceum, který právě putuje magistrátními kancelářemi. Jeho příslib byl opatrný a pohyboval se v horizontu pěti let, kdy už by stavba mohla probíhat. Ačkoli po patnácti letech provizória již přímí účastníci života lycea nemají velký smysl pro trpělivost, jako útěcha zněla slova pana radního, která pronesl na adresu waldorfského lycea a vyjádřil naprosté přesvědčení o důležitosti a potřebě této školy a následování jejího vzoru.

Jedním z nejdojemnějších bylo vystoupení kolegyní ze speciální waldorfské školy, které během večera dostaly přezdívku „sestřičky“, paní ředitelky Magdalény Vančatové Spáčilové a její zástupkyně Dany Špičkové. Popřály lyceu k jeho narozeninám a pro budoucnost si připravily speciální dar – růženín v podobě srdce jako základní kámen nové budovy.

V závěrečném proslovu ředitel Ivan Smolka pojmenoval všechny pokusy o získání budovy pro důstojnou existenci lycea během jeho patnáctiletého provizoria. Učitelé při jeho slovech postupně otvírali deštníky jako deset pomyslných střech, o které jsme se snažili. Poté je učitelé věnovali přítomným hostům, aby při rozhodování nezapomněli, že „stále nemáme střechu nad hlavou“.

A pak už byl rozkrojen narozeninový dort, majestátní dílo mnoha chutí, které jste museli ochutnat hned několikrát, abyste postřehli jeho rozmanitost. Tento cukrářský počin tak metaforicky poukázal na mnohostrannost naší učitelské a tvůrčí práce.

Po oficiálním začátku nastoupila kapela Emma a její tchoři a svými humorně laděnými písněmi prosvítila celý zbytek večera.

Poslední hudební částí večera bylo vystoupení příležitostného souboru Collegium Antiqua, složeného převážně z absolventů školy. Velmi náročná skladba moderního polského autora Krzysztofa Pendereckého Missa Brevis zazněla kvůli lepší akustice na schodišti sousední školy.

Během celého večera měli návštěvníci možnost prohlédnout si prostory lycea a zavzpomínat nejen na svá školní léta. K prohlídce byly přístupny i výstavy z patnáctileté historie lycea a také výstava o stoleté tradici waldorfské pedagogiky.

Učitelé školy připravili několik komentovaných prohlídek, které byly hojně navštíveny. Proběhla řada setkání po letech s dávnými přáteli, ale i seznámení s novými lidmi, kteří společně navštívili vynikající catering, o který se postarali z velké části rodiče školy. Nejdůležitějším nápojem večera se stal horký čaj, bez kterého bychom studený chlad večera jen těžko zvládli. Zahřál nás po těle, ale útulnost a atmosféru přátelství, sdílení a spolupráce přinesli všichni, kdo přišli z blízka i z daleka. A za to vám všem patří velký dík! Vážíme si toho.

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2021

V týdnu od 11. do 15. října si studenti druhého ročníku vyrazili v rámci ekologického praktika do Parku u Chodovské tvrze. Sešli se v osm ráno a za mrazivého počasí se pustili do práce. Jejich cílem byly spokojené stromky adaptované na sucho a klimatickou změnu.

Na začátku nás čekalo především okopávání hlíny okolo kořenů stromů. Následně byl do parku přivezen strukturální substrát složený ze štěrku, zeminy a biouhlu, který byl rozmístěn okolo stromů a opět zasypán. Kmeny pak byly natřeny ochrannou barvou, aby odolávaly velkým změnám teplot, které lze očekávat s novým ročním obdobím. Jerlínová alej by brzy měla dostat ještě hnízda z mulče.

V průběhu praktika se objevovaly dílčí komplikace – nářadí občas přijelo, občas ne, a materiálu byl z počátku nedostatek – nebyli by to ale studenti waldorfského lycea, aby si neporadili po svém, a práce začaly rychle postupovat kupředu. Děkujeme Středisku údržby zeleně Jihoměstské majetkové a Odboru životního prostředí MČ Praha 11 za možnost podílet se na dalším smysluplném projektu v blízkosti naší školy.

Věříme, že se stromům bude i díky naší péči nadále dařit. Pracovní týden jsme si společně užili a s hřejivým pocitem u srdce z dobře vykonané práce se vracíme zpět do lavic.

Daniel Kingham a Ondřej Ševčík