Fotogalerie z akcí

Druháci ve Vídni

Jako jisté završení epochy dějin umění se studenti druhého ročníku účastnili podzimního výjezdu do Vídně, oné bývalé metropole národů a epicentra slavných umělců a myslitelů. Magnetem výjezdu pro umělecky citlivé duše byla především dočasná výstava děl renesančního velikána Raffaela Santi. Jeho díla si studenti mohli porovnat s paralelní výstavou kreseb onoho „druhého Hieronyma Bosche“, nizozemského autora Pietera Bruegela staršího prošpikovanou alegoriemi ctností a neřestí lidstva. Barevná vznešenost Raffaelových madon tu stála bok po boku (nebo poschodí na poschodí Albertiny) suché kresby plné myšlenek a snah umělecky zachytit každodennost, mnohdy i bizarnost a monstróznost lidského údělu. Autory oddělovala od sebe jenom krátká doba, ale v jejich dílech bylo možno zahlédnout, že časy se mění rychle. Nebo se nezměnilo nic na době a jenom se změnil důraz a pohled umělců na ten samý svět? A není to to samé?

Ducha rakouského hlavního města jsme měli možnost zažít na komentované prohlídce historickými i moderními ulicemi Vídně. Ve vídeňské univerzitě jsme měli příležitost si uvědomit, jak velký nebo nevelký prostor dali velcí akademici minulosti ženám a ženské inspiraci, a jak žena vidí dnes pány profesory. Před vstupem do Justizpalast jsme prošli důkladnou bezpečnostní vstupní prohlídkou (asi předpokládali, že máme nějaké specifické waldorfské meče, sekyry a dynamity), aby nás napadlo, že kdyby byla centrální aula zatopená vodou, dalo by se tam dobře koupat. Zůstalo jenom u idey. Zdržení u vstupu však vynahradila neplánovaně objevená vyhlídka na Vídeň ze střechy budovy. Vidět Vídeň z nadhledu není samozřejmostí. Již v dálce se tyčil maják středověku, slavný Stephansdom. Ten si studenti mohli detailně prohlídnout a na základě pracovních listů porovnat s pražskou svatovítskou katedrálou, kterou jsme navštívili a pozorovali ještě během epochy dějin umění.

Jako vyvážení klasického umění jsme se zájemci navštívili architektonický manifest secesního hnutí – pavilon Secese – kde Gustav Klimt svérázným způsobem vizualizoval Beethoveenovou hudbu, a kde bylo možno zažít umění i na jeho současných cestách necestách. Jednoho pozdního večera se skupinka studentů vydala do téměř nočních ulic a nakonec dorazila i ke slavnému Hundertwasserhaus. Co kdyby takhle vypadala celá Vídeň, líbila by se nám? Každodennost a modernost Vídně jsme zakoušeli společně při častém putování veřejnou dopravou, a i individuálně pří rozchodech a samostatném stravování v ulicích města. Turci, kdysi hrozba před branami Vídně, nás teď zvali ochutnat něco z jejich mnoha rychlých občerstvení. Ubytování nám laskavě poskytla vídeňská i bratislavská waldorfská škola, za co jsme jim vděční.

Výjezd však nebyl jenom o Vídni, jelikož v jeho úvodu stála návštěva nedaleké Bratislavy a s ním spojená atmosférická projížďka večerním, podzimem nasvíceným, dušičkově opuštěným historickým centrem. Mohli jsme si tak zažít dva historicky oddělené světy. I když je od sebe dělí jenom desítky kilometrů, oba byly od sebe osudově oddělené jak za komunismu železnou oponou, tak již za časů Římské říše slavným limes romanus. Svět tzv. barbarů a svět Římanů. Svět komunizmu a tzv. svobodný svět. Z bratislavského hradu jsme tak mohli zahlédnout pomyslnou Římskou říši, přičemž upomínkou na její tábory a legie byly v dálce se tyčící a do tmy rudě blikající rakouské větrné elektrárny. A mezi nimi Dunaj, ono mohutné, v předindustriální minulosti možná i modré bratrské pouto, protékající oběma sesterskými městy – Vídní i Bratislavou. Připomínka, že větší část své historie mají města přece jenom společnou.

A nejenom to. Pokud na začátku výjezdu stála Bratislava, na jeho konci to byla návštěva Carnuntum, městečka přesně na hranici světů, ve kterém se experimentální archeologové pokusili architektonicky vzkřísit minulost. Na dušičkový večer jsme se tak ocitli v srdci někdejšího legionářského tábora, kde římští vojáci uctívali tajemného Mithru. Na mystérium však nezůstal (a ani nenastal) čas, jelikož všechnu naší pozornost uchvátily místní římské lázně, které jsme si na chvíli uzurpovali pro sebe (za což se omlouváme místním turistům).

Během pár dnů a v relativně krátké době „vídeňského“ výjezdu se nám tak naskytla bohatá podívaná a široká paleta zážitků. Pro každého bylo vrcholem výjezdu něco jiného. Ale ať již to byl Raffael nebo kebab, každý si mohl alespoň trochu najít k vychutnání to své a zakusit, proč umělci a velké osobnosti minulosti toto město a jeho duši milovali.

Vídeň si pravděpodobně také zamilovala nás, jelikož nás nechtěla pustit domů. Omráčení a dezorientování jejím vábením jsme netrefili správnou stanici a tak nám ujel autobus. Svůdná Vídeň, příště si na Tebe dáme větší pozor!

Za výjezdníky sepsal Peter Úll

Ohlédnutí za Peerem Gyntem

V pondělí 6. listopadu se uskutečnila dvě představení hry Peer Gynt, kterou nastudovali studenti 3. ročníku pod vedením tří- (respektive pěti-)členného pedagogického týmu. Došlo tak k zakončení nebývalého projektu, kterému bylo věnováno mnoho energie z řad studentů i pedagogů a kterému po všech stránkách tak nějak přálo štěstí.

Celý nápad nazkoušet se studenty tohoto ročníku divadelní představení jako by se rodil již s jejich nástupem na naši školu a s jejich opakovaným prokazováním výjimečného divadelního potenciálu v hodinách literatury, cizích jazyků i eurytmie. Tento potenciál potvrdila i skutečnost, že chtěl v chystaném představení vystoupit celý ročník, tedy všech jeho třicet studentů.

Požadavky na třicet (!) dostatečných rolí, na „něco vtipného a vážného zároveň“, doplněné o požadavek jakéhosi uměleckého a myšlenkového přesahu – ty všechny se podařilo skloubit v rozhodnutí nazkoušet hru Peer Gynt od Henrika Ibsena. Hru rozsáhlou, mnohovrstevnatou, veršovanou, pohádkovou i realistickou, romantickou i symbolistickou, hru o mladém lajdákovi, který zestárne, ani neví jak, o tom, co znamená „být sám sebou“, co dělá člověka člověkem, ale i o mezilidských vztazích, touhách, snech, smrti, víře, lásce a naději.

Celý zkouškový proces započal obsazováním rolí na základě hodinového hereckého „workshopu“; pokračoval první čtenou zkouškou (a humorným sžíváním se s obraty typu „jít někam s Peerem“); vyvrcholil následným uměleckým týdnem jako stěžejní částí zkoušení (které zaplnilo všechny volné prostory školy, v nichž se skupinky studentů a tří až čtyř pedagogů prokousávali různorodými scénami); a byl zakončen soustředěním v pátek a v neděli před představením. A co víc – byl nabitý tvůrčí atmosférou, těžko představitelným tréninkem paměti a řečových dovedností, ale i tvorbou hudebního doprovodu, vizuální stránky inscenace, kostýmů i doprovodných materiálů a celkově aktivním, ale i „pohodářským“ přístupem studentů a jejich smyslem pro zodpovědnost i pro humor, bez kterého by patrně celá realizace nebyla možná.

V den D poté proběhlo odpolední a večerní představení v Divadle Na Prádle, u obou návštěvnost přesáhla kapacitu sálu a ohlasy diváků potvrdily, že veškerá energie, kterou jsme do divadelního projektu vložili, měla smysl. Co některým hercům chybělo z profesionality, nahrazovali autenticitou a nasazením a troufám si tvrdit, že svými výkony mnohdy překvapili i své pedagogy a spolužáky.

Mezi diváky byl i publicista v oblasti vzdělávání Tomáš Feřtek, který svůj zážitek shrnul o den později na jisté panelové diskusi a zasadil ho do kontextu debaty o současném vzdělávání (čas 22:45–26:40). Pro upřesnění – kostýmy byly z většiny zapůjčené či poskládané z vlastních zdrojů a režisér nebyl jeden, ale byli minimálně tři, respektive jich bylo asi pětatřicet. :-)

Možné další reprízy inscenace jsou zatím v rovině úvah, pokud se však pro ně studenti rozhodnou, včas se to na tomto místě dozvíte. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným a těšit se na jejich další umělecké činnosti – o připravované či nedávno uskutečněné koncerty, výstavy, divadelní, eurytmická i taneční vystoupení, filmy či umělecké texty totiž ve 3. ročníku není nouze.

Za pedagogický tým sepsal

Matouš Černý

První ročník navštívil biodynamický statek v Českých Kopistech

Na konci září jsme navštívili biodynamický statek na Soutoku v Českých Kopistech. Seznámili jsme se s jeho pozemky a rovnou si vyzkoušeli i práci na poli. V době našeho pobytu se konala každoroční slavnost díkuvzdání, které jsme se zůčastnili a pomáhali s jejími přípravami. Počasí nám přálo a můžeme říci, že celý výjezd byl velmi vydařený a užili sme si ho.

 Emma Šílová

Adaptační týden prvního ročníku 2017/18

První zářijový týden strávil náš nový první ročník na adaptačním kurzu v Rakousech v Českém Ráji. Žáci se seznamovali v rámci různých činností a aktivit. Vyzkoušeli si sociální hry, zpěv, lakros, eurytmii a pozorování přírody. Pobyt nám zpestřil i jednodenní výlet do Klokočských skal.

Ekologické praktikum 2. ročníku

Pro současný 2. ročník jsme připravili ekologické praktikum zaměřené na přírodní stavby a ekologické materiály. Za tématem jsme se vypravili do Bílých Karpat, na hranici České a Slovenské republiky na školu přírodního stavitelství k Petrovi Skořepovi, který podobné akce pořádá již více než 6 let.

Náš sedmidenní workshop byl spojením teoretického semináře s praktickým řemeslným tvořením. Bydleli jsme na táboře Polana, kde jsme i stavěli. V areálu se nacházelo několik cvičných staveb, také jsme si zkusili od základu v malém měřítku dřevěnou konstrukci pro zdění dusanou slámou.

Probrali jsme a vyzkoušeli si prakticky stavbu slaměnohliněného domu nejefektivnější technikou a výrobu vlastních omítek a odlévání cihel. Na hradě pro děti jsme stavěli základy z kamenů, na obezdívce jídelny jsme skládali balíky slámy do dřevěné konstrukce. Hliněné cihly jsme využili na hradě a při stavbě komína u pece.

Všechny cvičné stavby jsme nahazovali hliněnými omítkami. V povrchové omítce jsme tvořili dekorace formou lepení kachliček.

Práce však nebylo to jediné a poslední. Důležitou a tvůrčí součástí bylo i vaření, kdy jsme za spolupráce slunce částečně využili i solární vařič. Krásnými výhledy z kopců jsme se spojovali s krajinou a užívali si květinové louky. Někdo si rád přivstal i na východ slunce… Denní aktivity zpestřil indiánský lakros, fresbee či výlet k rybníku.

O noci svatojánské ožilo pódium za táborem právě dílem Sen noci svatojánské Williama Shakespeara v podání našich studentů. Hru připravovali v rámci hodin anglického jazyka a ve spojení s daným místem v daném čase to byl neopakovatelný zážitek. Večer pak ještě pokračoval u ohně jako každý den.

Poslední den jsme se vydali na půldenní výlet do Petrovy „ekovesničky“, kde jsme se mohli podívat na další přírodní stavby v různých provedeních. Den jsme pak uzavřeli zhodnocením a osobními postřehy u ohně.

Italská cesta 3. ročníku

Ve čtvrtek 1. června, o dvě hodiny dřív, než začíná běžný školní den, jsme se sešli před autobusem, který se měl stát na dalších jedenáct dní naším pojízdným domovem. Započala ročníková cesta, na které jsme se rozhodli objevovat krásy Itálie.

Po náročném přejezdu jsme se usídlili v kempu mezi Milánem a Turínem.  V dalších dnech jsme navštívili výstavu The Restless Earth o migraci v muzeu Triennale, viděli slavný Milánský dóm, v Castello di Rivoli jsme se seznámili s uměním Arte povera, jež je italskou chloubou 2. poloviny 20. století, a blíže poznali atmosféru severních měst.

Při cestě na jih jsme se zastavili ve dvou zahradách. První z nich byla zahrada moderní umělkyně Niki de Saint Phalle, která v nás svou hravostí a extravagancí zanechala rozličné pocity. Druhá, Parco dei Mostri, byla klidným prostorem, kde si mnozí z nás odpočinuli od únavného cestování v autobuse.

Nejdéle jsme pobyli v kempu nedaleko Vesuvu. Skalnaté pobřeží, malinká kuchyňka, průzračná voda a dlouhý stůl s lavicemi mezi našimi stany pod větvemi olivovníků, to vše vybízelo k večerním hrám na kytaru a společnému povečeření. Z tohoto místa jsme podnikli výlety k jednomu z nejzachovalejších chrámů z Antiky v Paestu, vylezli na Vesuv a obdivovali tamní flóru, nahlédli do života v antickém Herculaneu a rozsáhlejších Pompejích a na závěr okusili náladu živelné Neapole.

Poslední zastávkou se stala Ravenna, útulné městečko na severovýchodu Itálie s raně křesťanskými sakrálními stavbami a proslulými mozaikami, která naši cestu – jakousi mozaiku italského života, přírody a kultury – symbolicky uzavřela.