Fotogalerie

2. září 2019, jsme se my, prváci, vydali na adaptační kurz do Jeseníků, přesněji do vesničky Rejvíz. Ačkoli to většina z nás nečekala, už cestou na vlak jsme si začali povídat a s ubíhající cestou byla debata živější a živější. Za doprovodu paní učitelek Ferencové a Forbakové jsme v pořádku dorazili na místo. Program byl vymyšlený tak, že jsme nedostali ani na chvíli šanci se nudit. Velkou součástí byl sborový zpěv, který se skládal ze dvou kánonů a jedné krásné italské písně o oslavě jara. Nemohla chybět ani eurytmie, při níž jsme se seznámili s jejími základy. Šlo hlavně o to nacítit se na svoje spolužáky a poznat moment, kdy společně vyrazit v tichosti vpřed. Díky různým pohybům jsme putovali, hledali se a nacházeli. Pan učitel Jirout do programu vnesl geometrii a rýsování různých útvarů. Kupodivu nám vyzbyl čas i na příjemnou procházku k nedalekému rašeliništi a celodenní výlet, na kterém si polovina z nás „užila“ dost dlouhou cestu do kopce. Je to ale jedna z našich nejintenzivnějších vzpomínek. Co si bude pamatovat malý Vašek, syn pana učitele, kterého tlačil spolužák Josef do všech kopců, to netuším. Všichni si při své cestě kousek zašli, jelikož stromy se značkami byly pokácené. Také nám neuniklo, že velké části lesa byly napadeny kůrovcem, ale i tak byla příroda krásná.

Divím se, že jsme „adapťák“ přežili bez otravy, protože s mými vařícími schopnostmi jsem se trochu bála. Nakonec se všechno jídlo povedlo, akorát mytí hrnců, do kterých bychom se vešli všichni i s autem pana učitele Jirouta, byla ta méně příjemná část. Poslední den jsme strávili hraním her s paní učitelkou Ferencovou, abychom si lépe zapamatovali všechna ta jména, ale hlavně abychom se ještě víc sblížili. U mě nejvíc zabodovala hra s igelitovým pytlem (alias lodí na moři), kde bylo úkolem družstva otočit ho pod nohama bez dotknutí se země.

Ovšem v každém z nás nejvíce zarezonoval táborák, u kterého jsme se všichni sešli, zpívali a bylo nám spolu krásně. Byla tam cítit tolerance, sounáležitost a rovnost. Byl to silný večer. Každý pak dostal prostor vyjádřit svůj názor na celý pobyt a ani jedna reakce nebyla negativní, což je úžasné.
Následující den už byl bohužel odjezdový, a tak jsme se v brzkém dopoledni sbalili a vyrazili na pětihodinovou cestu zpátky na stanici Praha – Hlavní nádraží.

Text: Rozálie Veselovská, studentka prvního ročníku

Žáci třetího ročníku se zúčastnili poznávacího výjezdu do Turecka, resp. do Istanbulu, bývalého hlavního města Východořímské říše. Jde o město, které se nachází na křižovatce kontinentů i kultur. Žáci měli možnost poznat evropskou i mimoevropskou kulturu a historii. Navštívili jsme mnohé byzantské památky (Hagia Sophia, kostel v Chóře etc.), čímž jsme poznávali i řecko–římskou tradici naší kultury. Dále jsme navštěvovali osmanské a islámské památky a významná místa (Topkapi, Süleymanova mešita, mešita Camlica etc.)
Aktivně jsme se účastnili mezináboženského dialogu – (rozhovor s imámem největší mešity v Turecku, besedy s muslimy atd.) Pozorně jsme sledovali i politické dění, jelikož v Istanbulu v čase naší přítomnosti probíhaly důležité komunální volby. Důležitým tématem byla i otázka sekularizace a vztahu státu a náboženství v Turecku.
Navštívili jsme i moderní galerie. Součástí výjezdu byla také návštěva prestižní a elitní istanbulské střední školy, kterou absolvovalo vícero významných tureckých osobností. Žáci si tak mohli porovnat vlastní studijní zkušenost s tou tureckou. Žáci museli často komunikovat anglicky a seznámili se i se základy turečtiny.
Na třídní cestu jsme se tematicky průběžně připravovali během roku. V dějinách umění jsme probírali vývoj řecké, byzantské a osmanské architektury. V epoše zeměpisu jsme se podívali na klíčové okamžiky byzantské, osmanské a turecké historie a kultury. V hodinách informatiky pracovali žáci na tvorbě webové stránky zaměřené na Istanbul a tureckou kulturu, kde každý z nich zpracovával samostatné téma.

třídní učitel 3. ročníku

Jak je tomu na Waldorfském lyceu zvykem, studenti prvního ročníku netrávili své první středoškolské dny v lavicích.

Vyrazili jsme do terénu. Pro náš společný týden nám učitelé vybrali velmi krásnou horskou chatu v malebném Rejvízu, nedaleko Jeseníku. V pondělí (3. září) se celý ročník nejprve sešel ve škole, kde jsme se poprvé seznámili, řekli si o sobě pár informací, také pár pravidel ohledně adaptačního týdne a pak už jsme byli připraveni vydat se na cestu. Cesta ze školy na Hlavní nádraží byla trochu rozpačitá, protože, až na několik jedinců, jsme se neznali, a tak jsme si spíš v hlavě přeříkávali a snažili si zapamatovat jména nových spolužáků. Dalším cílem byl Zábřeh na Moravě, kam jsme o pár hodin později dorazili vlakem. Pak už jen stačilo přestoupit na vlak směr Jeseník a byli jsme téměř u konce cesty do Rejvízu. Během našeho týdenního seznamování jsme hráli různé hry, rýsovali jsme, cvičili eurytmii, zpívali ve sboru a také chodili na výlety. Při našem posledním celodenním výletu jsme dokonce zavítali i na jelení farmu. Samozřejmě nesměl chybět ani táborák! U ohně jsme se sešli hned první den po příjezdu a také poslední večer před odjezdem. Najedli jsme se, popovídali a zazpívali si. Na počest toho, že se sešel dobrý kolektiv, vznikla i píseň, kterou jsme si celý týden průběžně pobroukávali. Doufám, že nám nadšení vydrží a že dobrým kolektivem zůstaneme.

text Šimon Kytka, student prvního ročníku