Fotogalerie z akcí

Ilustrativní obrázek příspěvku

Forum Eurythmie – Witten Annen

Na začátku května naše třída (2. r. Waldorfského lycea v Praze) odjela na cestu na eurytmický festival Forum Eurythmie do německého města Witten-Annen. Tam jsme vystupovali s programem, který jsme celý rok připravovali. K eurytmickému ztvárnění jsme zvolili dynamickou 1. větu Sonáty Appassionata od Ludwiga van Beethowena a autorské texty našich spolužáků —“Síly chaosu” od Emy Uhlíkové a „Plyšáček Uspáváček“ od Damiána Chaluše a Martiny Abrhanové. Nacvičování probíhalo jednak v rámci hodin eurytmie pod vedením naší učitelky Barbory Forbakové a pak v rámci uměleckého týdne, v němž se k nám přidal eurytmista Daniel Müller-Goldegg. Program jsme pociťovali jako velmi náročný a leckteří měli pochybnosti, jestli ho vůbec nacvičit zvládneme. Během uměleckého týdne však choreografie ke skladbě i textům začaly nabývat zřetelnějších obrysů a my jsme získali větší jistotu. Naše první veřejné vystoupení bylo v Salesiánském divadle v Praze a ukázalo, že naše pochybnosti byly zbytečné.

Když jsme vyrazili na náš výjezd do Německa, čekala nás dlouhá cesta autobusem s menší zastávkou v malebném romantickém městě Heidelberg. Poté jsme odjeli do místní waldorfské školy, kde nám byl představen areál školy a dále probíhaly další přípravy na vystoupení, které zahrnovaly jak opětovné nacvičování programu, tak žehlení kostýmů. Večer jsme se rozdělili do skupinek a vyrazili do německých rodin, které nás ubytovaly a my měli možnost více poznat tamnější kulturu a charakter tohoto města i skrze místní obyvatele. Když nás poté ráno rodiny odvezly zpět do školy, tak nás zde čekaly poslední horečné přípravy a nakonec samotné vystoupení pro studenty i učitele. Poté jsme vyrazili na další cestu, tentokrát již do Wittenu, kde se festival odehrával. Po příjezdu na nás dýchl svou okouzlující atmosférou obrovský a úchvatný areál zdejší waldorfské školy a institutu pro waldorfskou pedagogiku. Dny strávené v tomto areálu probíhaly tak, že před vystoupením jsme se každý den sešli na zkoušku a ve volném čase jsme mohli jít na několik workshopů, mezi nimiž byla například body percussion, jóga, eurytmie v přírodě, výroba salátů, návštěva kuřat, brazilské či folklorní tance, kontaktní improvizace a mnoho dalších. Když workshopy skončily, člověk mohl trávit svůj volný čas výletem do města, zajít na odpolední kávu do některé ze zdejších kaváren nebo si užívat zeleně, které bylo v areálu opravdu mnoho a proto jsme zde často potkávali návštěvníky festivalu, jak leží na paloučku poblíž jezírka nebo si čtou na kamenných lavičkách obklopeni velkými rozkvetlými keři. Odpoledne začínalo v hlavní budově festivalu několik bloků eurytmických vystoupení, které trvaly až do pozdních večerních hodin. V těchto vystoupeních skupin i sólistů z celého světa nebyla nouze jak o příběhy, tak básně či skladby. Každá země zde měla svůj osobitý styl, který ve svém programu předvedla ostatním. Například Brazilci všechny okouzlili svým temperamentním pohybem, hudbou a barevnými kostýmy. Byla zde představení, která nám brala dech, ale i taková, při kterých se člověk musel pozastavit, protože občas byla velmi rozdílná od eurytmie, se kterou se doposud setkali.

Předposlední den festivalu čekalo vystoupení i nás. V programu jsme byli až jako poslední pozdě večer, což pro nás bylo čestné místo, protože jsme mohli zakončit všechna představení tohoto dne. Někteří z nás byli už od rána jako na trní, někteří prožívali fyzická nepohodlí (já si například den před vystoupením zvrtla kotník) a někteří naopak vypadali touto situací zcela nedotčeni. Těsně před vystoupením však padla nervozita na nás všechny. Zároveň jsme se však snažili, aby nás to nijak výrazně nezasáhlo a my sami si to užili, což se nakonec podařilo. Po vystoupení jsme byli naprosto unešeni, že náš program vzbudil takový ohlas i přes všechny nesnáze, které jsme měli s jeho přípravou. Celý tento večer jsme poté přožívali ve velké euforii a radosti z toho, co jsme dokázali. Tento zážitek naši třídu velmi sblížil.

Byla to vskutku velmi zajímavá a obohacující cesta. Mohli jsme zde vidět pestrý program představení skupin různých věkových kategorií z různých koutů světa. Byly zde skupiny například z Německa, Francie, Kanady, Ukrajiny, Gruzie, Arménska či Brazílie a to, že jsme zde mohli být, nám přineslo velký kulturní zážitek a zároveň možnost si vyzkoušet, jaké to je, vystupovat před takovým počtem diváků. Také nám to dalo poznání o tom, jak zajímavá a rozličná může eurytmie být.

Studentka 2. ročníku

Ilustrativní obrázek příspěvku

Druháci ve Vídni

Jako jisté završení epochy dějin umění se studenti druhého ročníku účastnili podzimního výjezdu do Vídně, oné bývalé metropole národů a epicentra slavných umělců a myslitelů. Magnetem výjezdu pro umělecky citlivé duše byla především dočasná výstava děl renesančního velikána Raffaela Santi. Jeho díla si studenti mohli porovnat s paralelní výstavou kreseb onoho „druhého Hieronyma Bosche“, nizozemského autora Pietera Bruegela staršího prošpikovanou alegoriemi ctností a neřestí lidstva. Barevná vznešenost Raffaelových madon tu stála bok po boku (nebo poschodí na poschodí Albertiny) suché kresby plné myšlenek a snah umělecky zachytit každodennost, mnohdy i bizarnost a monstróznost lidského údělu. Autory oddělovala od sebe jenom krátká doba, ale v jejich dílech bylo možno zahlédnout, že časy se mění rychle. Nebo se nezměnilo nic na době a jenom se změnil důraz a pohled umělců na ten samý svět? A není to to samé?

Ducha rakouského hlavního města jsme měli možnost zažít na komentované prohlídce historickými i moderními ulicemi Vídně. Ve vídeňské univerzitě jsme měli příležitost si uvědomit, jak velký nebo nevelký prostor dali velcí akademici minulosti ženám a ženské inspiraci, a jak žena vidí dnes pány profesory. Před vstupem do Justizpalast jsme prošli důkladnou bezpečnostní vstupní prohlídkou (asi předpokládali, že máme nějaké specifické waldorfské meče, sekyry a dynamity), aby nás napadlo, že kdyby byla centrální aula zatopená vodou, dalo by se tam dobře koupat. Zůstalo jenom u idey. Zdržení u vstupu však vynahradila neplánovaně objevená vyhlídka na Vídeň ze střechy budovy. Vidět Vídeň z nadhledu není samozřejmostí. Již v dálce se tyčil maják středověku, slavný Stephansdom. Ten si studenti mohli detailně prohlédnout a na základě pracovních listů porovnat s pražskou svatovítskou katedrálou, kterou jsme navštívili a pozorovali ještě během epochy dějin umění.

Jako vyvážení klasického umění jsme se zájemci navštívili architektonický manifest secesního hnutí – pavilon Secese – kde Gustav Klimt svérázným způsobem vizualizoval Beethoveenovou hudbu, a kde bylo možno zažít umění i na jeho současných cestách necestách. Jednoho pozdního večera se skupinka studentů vydala do téměř nočních ulic a nakonec dorazila i ke slavnému Hundertwasserhaus. Co kdyby takhle vypadala celá Vídeň, líbila by se nám? Každodennost a modernost Vídně jsme zakoušeli společně při častém putování veřejnou dopravou, a i individuálně pří rozchodech a samostatném stravování v ulicích města. Turci, kdysi hrozba před branami Vídně, nás teď zvali ochutnat něco z jejich mnoha rychlých občerstvení. Ubytování nám laskavě poskytla vídeňská i bratislavská waldorfská škola, za co jsme jim vděční.

Výjezd však nebyl jenom o Vídni, jelikož v jeho úvodu stála návštěva nedaleké Bratislavy a s ním spojená atmosférická projížďka večerním, podzimem nasvíceným, dušičkově opuštěným historickým centrem. Mohli jsme si tak zažít dva historicky oddělené světy. I když je od sebe dělí jenom desítky kilometrů, oba byly od sebe osudově oddělené jak za komunismu železnou oponou, tak již za časů Římské říše slavným limes romanus. Svět tzv. barbarů a svět Římanů. Svět komunizmu a tzv. svobodný svět. Z bratislavského hradu jsme tak mohli zahlédnout pomyslnou Římskou říši, přičemž upomínkou na její tábory a legie byly v dálce se tyčící a do tmy rudě blikající rakouské větrné elektrárny. A mezi nimi Dunaj, ono mohutné, v předindustriální minulosti možná i modré bratrské pouto, protékající oběma sesterskými městy – Vídní i Bratislavou. Připomínka, že větší část své historie mají města přece jenom společnou.

A nejenom to. Pokud na začátku výjezdu stála Bratislava, na jeho konci to byla návštěva Carnuntum, městečka přesně na hranici světů, ve kterém se experimentální archeologové pokusili architektonicky vzkřísit minulost. Na dušičkový večer jsme se tak ocitli v srdci někdejšího legionářského tábora, kde římští vojáci uctívali tajemného Mithru. Na mystérium však nezůstal (a ani nenastal) čas, jelikož všechnu naší pozornost uchvátily místní římské lázně, které jsme si na chvíli uzurpovali pro sebe (za což se omlouváme místním turistům).

Během pár dnů a v relativně krátké době „vídeňského“ výjezdu se nám tak naskytla bohatá podívaná a široká paleta zážitků. Pro každého bylo vrcholem výjezdu něco jiného. Ale ať již to byl Raffael nebo kebab, každý si mohl alespoň trochu najít k vychutnání to své a zakusit, proč umělci a velké osobnosti minulosti toto město a jeho duši milovali.

Vídeň si pravděpodobně také zamilovala nás, jelikož nás nechtěla pustit domů. Omráčení a dezorientování jejím vábením jsme netrefili správnou stanici a tak nám ujel autobus. Svůdná Vídeň, příště si na Tebe dáme větší pozor!

Za výjezdníky sepsal Peter Úll

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ohlédnutí za Peerem Gyntem

V pondělí 6. listopadu se uskutečnila dvě představení hry Peer Gynt, kterou nastudovali studenti 3. ročníku pod vedením tří- (respektive pěti-)členného pedagogického týmu. Došlo tak k zakončení nebývalého projektu, kterému bylo věnováno mnoho energie z řad studentů i pedagogů a kterému po všech stránkách tak nějak přálo štěstí.

Celý nápad nazkoušet se studenty tohoto ročníku divadelní představení jako by se rodil již s jejich nástupem na naši školu a s jejich opakovaným prokazováním výjimečného divadelního potenciálu v hodinách literatury, cizích jazyků i eurytmie. Tento potenciál potvrdila i skutečnost, že chtěl v chystaném představení vystoupit celý ročník, tedy všech jeho třicet studentů.

Požadavky na třicet (!) dostatečných rolí, na „něco vtipného a vážného zároveň“, doplněné o požadavek jakéhosi uměleckého a myšlenkového přesahu – ty všechny se podařilo skloubit v rozhodnutí nazkoušet hru Peer Gynt od Henrika Ibsena. Hru rozsáhlou, mnohovrstevnatou, veršovanou, pohádkovou i realistickou, romantickou i symbolistickou, hru o mladém lajdákovi, který zestárne, ani neví jak, o tom, co znamená „být sám sebou“, co dělá člověka člověkem, ale i o mezilidských vztazích, touhách, snech, smrti, víře, lásce a naději.

Celý zkouškový proces započal obsazováním rolí na základě hodinového hereckého „workshopu“; pokračoval první čtenou zkouškou (a humorným sžíváním se s obraty typu „jít někam s Peerem“); vyvrcholil následným uměleckým týdnem jako stěžejní částí zkoušení (které zaplnilo všechny volné prostory školy, v nichž se skupinky studentů a tří až čtyř pedagogů prokousávali různorodými scénami); a byl zakončen soustředěním v pátek a v neděli před představením. A co víc – byl nabitý tvůrčí atmosférou, těžko představitelným tréninkem paměti a řečových dovedností, ale i tvorbou hudebního doprovodu, vizuální stránky inscenace, kostýmů i doprovodných materiálů a celkově aktivním, ale i „pohodářským“ přístupem studentů a jejich smyslem pro zodpovědnost i pro humor, bez kterého by patrně celá realizace nebyla možná.

V den D poté proběhlo odpolední a večerní představení v Divadle Na Prádle, u obou návštěvnost přesáhla kapacitu sálu a ohlasy diváků potvrdily, že veškerá energie, kterou jsme do divadelního projektu vložili, měla smysl. Co některým hercům chybělo z profesionality, nahrazovali autenticitou a nasazením a troufám si tvrdit, že svými výkony mnohdy překvapili i své pedagogy a spolužáky.

Mezi diváky byl i publicista v oblasti vzdělávání Tomáš Feřtek, který svůj zážitek shrnul o den později na jisté panelové diskusi a zasadil ho do kontextu debaty o současném vzdělávání (čas 22:45–26:40). Pro upřesnění – kostýmy byly z většiny zapůjčené či poskládané z vlastních zdrojů a režisér nebyl jeden, ale byli minimálně tři, respektive jich bylo asi pětatřicet. :-)

Možné další reprízy inscenace jsou zatím v rovině úvah, pokud se však pro ně studenti rozhodnou, včas se to na tomto místě dozvíte. Nezbývá než poděkovat všem zúčastněným a těšit se na jejich další umělecké činnosti – o připravované či nedávno uskutečněné koncerty, výstavy, divadelní, eurytmická i taneční vystoupení, filmy či umělecké texty totiž ve 3. ročníku není nouze.

Za pedagogický tým sepsal

Matouš Černý

Ilustrativní obrázek příspěvku

První ročník navštívil biodynamický statek v Českých Kopistech

Na konci září jsme navštívili biodynamický statek na Soutoku v Českých Kopistech. Seznámili jsme se s jeho pozemky a rovnou si vyzkoušeli i práci na poli. V době našeho pobytu se konala každoroční slavnost díkuvzdání, které jsme se zůčastnili a pomáhali s jejími přípravami. Počasí nám přálo a můžeme říci, že celý výjezd byl velmi vydařený a užili sme si ho.

 Emma Šílová

Ilustrativní obrázek příspěvku

Adaptační týden prvního ročníku 2017/18

První zářijový týden strávil náš nový první ročník na adaptačním kurzu v Rakousech v Českém Ráji. Žáci se seznamovali v rámci různých činností a aktivit. Vyzkoušeli si sociální hry, zpěv, lakros, eurytmii a pozorování přírody. Pobyt nám zpestřil i jednodenní výlet do Klokočských skal.

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2. ročníku

Pro současný 2. ročník jsme připravili ekologické praktikum zaměřené na přírodní stavby a ekologické materiály. Za tématem jsme se vypravili do Bílých Karpat, na hranici České a Slovenské republiky na školu přírodního stavitelství k Petrovi Skořepovi, který podobné akce pořádá již více než 6 let.

Náš sedmidenní workshop byl spojením teoretického semináře s praktickým řemeslným tvořením. Bydleli jsme na táboře Polana, kde jsme i stavěli. V areálu se nacházelo několik cvičných staveb, také jsme si zkusili od základu v malém měřítku dřevěnou konstrukci pro zdění dusanou slámou.

Probrali jsme a vyzkoušeli si prakticky stavbu slaměnohliněného domu nejefektivnější technikou a výrobu vlastních omítek a odlévání cihel. Na hradě pro děti jsme stavěli základy z kamenů, na obezdívce jídelny jsme skládali balíky slámy do dřevěné konstrukce. Hliněné cihly jsme využili na hradě a při stavbě komína u pece.

Všechny cvičné stavby jsme nahazovali hliněnými omítkami. V povrchové omítce jsme tvořili dekorace formou lepení kachliček.

Práce však nebylo to jediné a poslední. Důležitou a tvůrčí součástí bylo i vaření, kdy jsme za spolupráce slunce částečně využili i solární vařič. Krásnými výhledy z kopců jsme se spojovali s krajinou a užívali si květinové louky. Někdo si rád přivstal i na východ slunce… Denní aktivity zpestřil indiánský lakros, fresbee či výlet k rybníku.

O noci svatojánské ožilo pódium za táborem právě dílem Sen noci svatojánské Williama Shakespeara v podání našich studentů. Hru připravovali v rámci hodin anglického jazyka a ve spojení s daným místem v daném čase to byl neopakovatelný zážitek. Večer pak ještě pokračoval u ohně jako každý den.

Poslední den jsme se vydali na půldenní výlet do Petrovy „ekovesničky“, kde jsme se mohli podívat na další přírodní stavby v různých provedeních. Den jsme pak uzavřeli zhodnocením a osobními postřehy u ohně.