Východiska aneb co naši studenti potřebují?

Žijeme v převratné době, plné dramatických a náhlých změn, které se projevují ve všech oblastech života. A tyto tendence budou pokračovat, změny přicházejí stále rychleji. Lidé budou muset být schopni se svou tvořivostí a zodpovědností přizpůsobit situacím, které si zatím nedokážeme ani představit. 20.století nám ukázalo, že jsme schopni zničit mnohé z naší lidskosti, ze svého prostředí. Mnoho technologických změn se všemi svými zázraky, dary a výhodami se může nakonec projevit jako nevýhody. Ukazuje se důležitost celostního vědomí. Analytické myšlení bez širších souvislostí nás dovedlo velmi daleko v poznání jednotlivostí, ale také velice blízko k ekologické katastrofě, sociálním problémům…

Začínáme žít v globální kultuře, v globální civilizaci. Co bude člověk potřebovat, aby dokázal obstát v současném a budoucím světě? Jaké talenty, zkušenosti a schopnosti?

Tradiční stabilní hierarchické pracovní struktury s vymezenými úkoly a rolemi mizí, stejně jako představa stabilního zaměstnání na celý život. Strategie Evropa 2020 uvádí, že během následujících 5 let vznikne 40% zcela nových typů zaměstnání. Hlavními požadavky na pracovní sílu se stává flexibilita, schopnost týmové spolupráce a schopnost aktivně řešit problémy. Nejde už o sumu poznatků (ty jsou lehce dohledatelné na internetu), ale o vlastnosti a schopnosti.

Odpovědí na tendence post-industriální společnosti je potřeba zcela jiného pojetí školského systému. Všechno – principy, cíle, pojmy, mechanismy – bude nutné postupně upravovat a průběžně řešit.

Přizpůsobit se musí jak zaměření školního vzdělávání (dát nástroje a odpovídající motivaci k celoživotnímu učení, zejména vyvolat vlastní zájem), tak role školy, která by se měla stát především prostředím podporujícím tvořivost, iniciativu a aktivitu, vytvářet schopnosti pro práci v týmu a rozvíjení sociálních vztahů.

V globalizující se ekonomice je nezbytné využít potenciálu každého člena společnosti, umožnit mu co největší rozvoj a dovést jej k plné účasti na životě společnosti. Větší části populace by se mělo dostat co možná nejdelšího dostatečně širokého vzdělanostního základu. Úzce specializovaná pracovní síla nemá v budoucnosti mnoho šancí.

V době informační exploze není možné zahltit studenta informacemi. Musíme vybrat fenomény (které mu dají možnost pochopit podstatu dané věci) a ty pak zařadit do systémových souvislostí. Tak je možno dostat se i k jádru komplexních problémů a pochopit základní procesy, aniž bychom se ztratili a zabředli do vysoce technické řeči a detailů.

Je potřeba podporovat celostní myšlení. Ve většině škol dosud převažuje myšlení verbální, vycházející z řeči, jehož doménou je levá mozková hemisféra. Ve waldorfských školách uplatňované umělecké vyučování a metodický postup vždy od celku k jednotlivostem podporují pravou hemisféru. Ta dokáže daleko rychleji pochopit pojmy a jejich souvislosti, vidět pojmový systém jako celek.

Překonávání tradičních vzdělávacích systémů a formulování konceptu celoživotního vzdělávání je velkým celosvětovým tématem. Např. zpráva Učení je skryté bohatství, kterou vypracovala mezinárodní komise UNESCO Vzdělávání pro 21.století uvádí: „Není nadále vhodné vyžadovat od vzdělání, aby bylo v tradičním duchu založeno na velkém množství znalostí převážně poznávacího charakteru….Má-li být vzdělávání úspěšné, musí být založeno na čtyřech základních typech učení, které se v průběhu života každého jedince stanou v jistém smyslu pilíři jeho rozvoje: Učit se poznávat, což znamená osvojovat si nástroje pochopení, učit se jednat, abychom byli schopni tvořivým způsobem zasahovat do svého prostředí, učit se žít společně, abychom dokázali spolupracovat s ostatními a mohli se tak podílet na všech lidských činnostech, učit se být ve smyslu základního procesu utváření vlastní osobnosti, v návaznosti na tři předcházející pilíře…. Široké, celou skutečnost zahrnující pojetí učení, by mělo každému jedinci dát možnost objevit, odkrýt a obohatit svůj tvořivý potenciál, vynést na světlo poklad, který je v každém z nás skryt. Znamená to, že od instrumentálního konceptu vzdělávání jako procesu, kterému se podrobujeme proto, abychom dosáhli specifických cílů (v podobě dovedností, schopností nebo ekonomicky využitelné způsobilosti) se přechází k pojetí, které zdůrazňuje rozvoj celé osobnosti“.

Jsme přesvědčeni, že waldorfská pedagogika pracuje právě v těchto intencích a může poskytnout řadu odpovědí na potřeby a výzvy současné společnosti.

 

Procesy vyučování a učení

Obsah výuky, rozvrh hodin i výběr témat v jednotlivých vyučovacích předmětech se snaží přihlížet k rytmickému průběhu školního roku, týdne a dne, a odpovídat přirozenému střídání klidu, ochoty vnímat a potřeby pohybu. Teoretické, umělecké a praktické předměty či prvky vyučování jsou pokud možno „komponovány“ tak, aby umožňovaly střídání v určitých rytmech.

Naše vzdělávání nemá jen teoretickou složku (jako např. na gymnaziích), ale propojujeme myšlenkové, umělecké a praktické aspekty poznávání, realizujeme trojrozměrné vzdělávání – hlavy, srdce a rukou (myšlení, cítění i vůle).

Metodicky probíhá výuka ve třech fázích:

  1. prožívání, pozorování, experimentování
  2. popisování, charakterizování, zaznamenávání
  3. zpracování, analýza, abstrahování, zobecňování (utváření teorií)

Tím je žákovi dána možnost, aby si s obsahy vyučování osvojoval také induktivní metodu, která pohled do světa nezakrývá tradovanými teoriemi, ale činí základem poznání vlastní zkušenost a úsudek. „Jen ten, kdo jedná z vlastního poznání, realizuje svou životní svobodu.“

Waldorfské pedagogice je vlastní exemplární pojetí výuky, které neupřednostňuje zjednodušené přehledy, ale věnuje se hlouběji a s větší intenzitou vybraným jevům, tzv. fenoménům. Tak podporuje nejen hloubku žákova porozumění, ale i rozvoj jeho schopnosti bádat a objevovat, odhalovat a formulovat problém, hledat různé varianty a postupy jeho řešení.

Předměty, ve kterých se probírají účelné celky učební látky (např. mateřský jazyk, matematika, zeměpis, dějepis, biologie, fyzika, chemie), se vyučují formou tzv. epochy. Epocha je souvislý dvouhodinový blok na začátku každého dne, v němž se po dobu 3-4 týdnů probírá jeden předmět. Tento blok je obvykle členěn na umělecky laděnou rytmickou část, která připravuje žáky pro vlastní výuku, hlavní (pracovní) část a část vyprávěcí. Vnitřní pestrost a střídání aktivit v hlavním bloku vyučování zajišťuje racionální a hygienickou výuku. Delší prodlévání u jedné problematiky potom vytváří předpoklady pro soustředěné učení a umožňuje důsledně pracovat na rozšiřování znalostí, vyzrávání schopností a prohlubování prožitků.

Předměty vyžadující pravidelné procvičování se vyučují v průběhu celého roku zpravidla v klasických 45 minutových vyučovacích hodinách.

Epochové a 45 minutové vyučování se i vzájemně kombinuje, např. matematika je vyučována jak v epochách, tak každý týden procvičována v 45 minutových hodinách.

Převažující metodou hodnocení práce žáka ve waldorfské škole je hodnocení slovní. Převládající klasifikaci považují waldorfské školy za příliš povrchní, jednostrannou a nedostatečně informující o různých stránkách žákovy osobnosti. Slovní hodnocení se ve waldorfské škole snaží být komplexním pohledem na osobnost žáka, který zohledňuje jeho individuální zvláštnosti a zachycuje vývoj jeho intelektových, sociálních i volních schopností a dovedností.

 

Úlohy Waldorfského lycea

a) osobnostní oblast

V pubertě si mladý člověk začíná uvědomovat svoji osobní identitu, staví se vůči okolí svobodněji a samostatněji (ale ještě ne odpovědněji). Objevuje se schopnost utvářet si názory, orientovat se a stavět si cíle na základě vlastního usuzování. V jeho nitru ožívají ideály, na jejich základě hledá své vlastní spojení se světem a uvědomělejší vztah k sobě samému. V tomto období se v člověku probouzejí důležité duševní vlohy, např. schopnost rozvíjet individuální zájmy, osobní vkus a snaha po samostatném úsudku v otázkách poznání. Je však třeba překonat napodobovací instinkt, který patří k dětskému věku. Hodně mladistvých je značně zaměstnáno věcmi, které „se musí“ dělat, protože je „dělají všichni“. Vynořují se módní proudy v oblékání, hudbě, účesech a stylu, napodobování různých „akčních“ vzorů z médií. Pesimisté tvrdí, že media vytvářejí pozvolna davové lidi, kteří budou mít výlučně kolektivní impulsy. Waldorfská škola se snaží napomoci tomu, aby si žák mohl v tomto proudu silných, často sugestivních vlivů najít svůj vlastní životní styl, svou individuální cestu životem. V období dospívání žáci věří, že svět je možno poznat a pochopit, vniknout do jeho tajemství. Proto je vedeme k vlastnímu poznávání, necháme je usuzovat, aby věděli, že úsudky se musí opírat o zkušenosti. Aby nevycházeli jen ze subjektivních pocitů nebo přejatých názorů, ale tvořili si závěry na základě vlastního poznání dané věci. Docházíme i k rozpornosti světa, k tomu, že ne každý má stejnou pravdu, že z různých pohledů nedojdeme k jednoznačnému závěru, k opravdové podstatě věci, že nejsme třeba schopni jít tak hluboko, jen z různých stran obcházíme okolo.

b) poznávací oblast

Vyučování na střední waldorfské škole chce položit základ životnímu postoji, který je vědecký nejen na povrchu, ale i v hloubce. Všechny výroky mohou být zpochybněny. Učitel musí být připraven skládat účty ze všeho, co říká, jak v rovině odborné, tak v rovině lidské. Je důležité, aby byly vysloveny všechny odůvodněné otázky. V hodinách se proto často diskutuje. K procvičování schopnosti pozorovat a myslet se hodí zvláště přírodovědecké obory. Důležitou roli hrají experimenty. Jsou-li vyvozovány závěry, měly by být co nejvíce podloženy pozorovanými jevy.

Častou reakcí na současnou „explozi vědění“ je poskytnout žákům hotové „myšlenkové modely“ bez podrobnějšího vysvětlení, tj. hypotézy nebo názory, do jejichž podstaty může žák stěží proniknout. Základem vyučování na waldorfské škole je však „fenomenologicky“ usměrněné vyučování – učitel z celku probírané látky vybere určité fenomény, jejichž hlubší rozpracování a posouzení umožní žákům lépe pochopit podstatu probírané látky. Modely, struktury a systémové souvislosti se probírají až následně.

c) sociální oblast

Ve třídě jsou žáci různého nadání a zaměření, pracovních, uměleckých či intelektuálních schopností a dovedností, kteří se učí vzájemně spolupracovat, komunikovat a řešit různé situace. Jsou tak kladeny základy pro snadnější zařazení do reálného života, pro práci v týmu, pro zvládání nejrůznějších životních situací a změn.

Důležité je zde i získávání praktických zkušeností, a to jak v rámci různých projektů, tak prostřednictvím uměleckých a odborných kurzů, a také absolvováním tzv. praktik v rozličných sociálních prostředích.