Ilustrativní obrázek příspěvku

Výroční zpráva 2020/21

Školská rada školy schválila výroční zprávu o činnosti školy za minulý školní rok. Naleznete v ní veškeré povinně zveřejňované informace, např. přehled činností např. údaje organizaci a aktivitách školy.

Ilustrativní obrázek příspěvku

Praze hrozí nedostatek míst na středních školách se všeobecným vzděláním

Praze hrozí akutní nedostatek míst na středních školách. Studie IPR (Institut plánování a rozvoje Hl. m. Prahy) a pražského magistrátu předpokládají, že bude třeba zajistit v horizontu několika let více než 20 000 nových míst na středních školách, především na čtyřletém všeobecně vzdělávacím studiu, tedy gymnaziích a lyceích.

Více si o tématu můžete přečíst v článku Tomáše Feřteka na webu časopisu Respekt v rubrice vzdělávání na: respekt.cz/vzdelavani/praze-hrozi-nedostatek-mist-na-gymnaziich

Zdá se, že jsme se svým záměrem výstavby nové budovy přišli právě včas. Více informací naleznete na stránce o iniciativě rozšíření školy.

Ilustrativní obrázek příspěvku

Kamenosochařský kurz

Skončily prázdniny… Teda vám skončily. My jsme se ještě s posledním nádechem babího léta vydali na desetidenní kamenosochařský kurz s lidmi, které jsme dva měsíce neviděli. Doznívající pocit letního nicnedělání zanikl v troubení rychlíku, který pro nás přijel na Hlavní nádraží do Prahy.  

Po zdlouhavé tříhodinové cestě vlakem jsme vystoupili na nádraží v Tišnově, kde se nacházela naše cílová destinace, klášter Porta Coeli. Tam nás ihned přivítal tamní správce kláštera Tomáš, který nás následně ubytoval v úchvatných pokojích s palandami.

Tady tedy začala naše desetidenní výzva – vytesat kouli z kamene. Na výběr jsme měli několik velkých, měkkých, těžkých, pískovcových, neuvěřitelně skvělých balvanů. Byli jsme rozděleni na tři skupiny, z čehož jedna pracovala na kameni a druhé dvě vykonávaly práci v okolí kláštera, či vařily jídlo pro ostatní. 

Abychom dosáhli požadovaného výsledku, museli jsme si představit kouli v onom záhadném kusu kamene (a že to ze začátku vyžadovalo hodně představivosti). 

S nasazenými brýlemi, obrněni pracovními rukavicemi, kladívkem a jinými nástroji jsme se pustili s chutí do náročné práce. Každým dnem se koule víc a víc kulatila, což vyžadovalo spoustu trpělivosti. Prach se mísil s krví a slzami, ale my přesto nepolevovali ve svém úsilí. 

Mezitím jsme udělali obrovský kus práce i mimo náš sochařský koutek. Tomášovi jsme pomáhali s dlážděním, vyklízením sklepů, vyráběním schodů, pálením dřeva a sbíráním nakyslých jablek. To nám přinášelo spoustu potěšení. Vybraná skupinka nám pak z těchto jablek upekla vynikající štrůdly.

Téměř každý den probíhal stejným způsobem. Po snídani ukuchtěné jednou ze skupin byla dvouhodinová epocha dějepisu, kde jsme si povídali o Římské říši a mnišství, což zapadalo do klášterní atmosféry. Po výuce a dopolední svačině jsme se všichni vrhli do práce, která se střídala zároveň s jídelními pauzami až do večeře, po které následovalo dopisování sešitů, zpívání nebo táborák.

Jedinou výjimkou byla sobota a neděle, kdy nám naši úžasní učitelé dopřáli opravdový víkend. Zabývali jsme se tématem “Genius Loci”, což je v překladu Duch místa. Nejprve jsme si každý našel v širším okolí klášterního komplexu místo, jež se nám zdálo přívětivé a něčím nás přitahovalo, a pak jsme naopak vyhledali místo pro nás nezajímavé ba dokonce odpuzující. Jaká místa byste si ve svém okolí vybrali vy?

Po obědě byl Tomáš tak laskav, že nám pro naše účely otevřel nové zákoutí cisterciáckého kláštera. Toto místo na každého promlouvalo jiným způsobem. Mnohým se zdálo, že to tu bylo kouzelné a naplňující, jiní z toho měli spíše uvězněný pocit. Genius však mlčel (Genius loci znamená “duch místa”) .

Večer jsme dostali několikahodinový rozchod, jelikož do města přijeli komedianti a veteránská auta, která jsme mohli jít obhlédnout. Bohužel odjely dříve, než jsme tam stihli dojít.

Druhý den jsme šli na celodenní výlet do Lomnice u Tišnova, kde jsme se stavili na zcela originálním smaženém sýru s hranolkami. Na zpáteční cestě jsme se ale rozdělili na dvě skupiny, z čehož jedna jela kousek cesty vlakem a druhá šla pěšky.

Den jsme pak zakončili příjemným se navečeřením u táborového ohně. 

V pondělí jsme však museli najet znovu na režim epocha, práce, tesání, práce, práce, práce, tesání, tesání. 

Hola, hola, koule volá!! Toto heslo bychom bývali měli opakovat častěji, protože mnozí měli spíše mandarinku než kulatý objekt, o nějž jsme se snažili. Už nám mnoho času nezbývalo a dva dny jsme na kámen ani nešáhli.

Po několika hodinách jsme však získali zpět drive a pár z nás už dokonce začalo kouli brousit. 

Ve čtvrtek vznikaly poslední dodělávky a vyrývání symbolů do kamene. S úspěchem jsme nakonec všichni kouli dokončili a kochali se pohledy na tato veledíla. 

V pátek jsme se už museli rozloučit jak s vysokým Tomášem, tak s klášterem a tak i s korunatými jabloněmi a koulemi, jež nám odvezla stěhovací služba. (Ty pánové nevypadali moc odvařeně z toho, že přijeli stěhovat koule a mošt.)

Teď už léto definitivně skončilo i pro nás, zpěv ptáků utichl, květy rostlin se začaly zavírat. Teď nás čekal nový start, učení. Něco, co jsme si za ty dva měsíce odvykli dělat a zcela zapomněli na to, co to je. Škola ale do života patří, takže jsme se po bujaré zpáteční cestě vlakem rozešli domů plně natěšení na začátek výuky:)

AP, FR, SP

Ilustrativní obrázek příspěvku

Ekologické praktikum 2021

V týdnu od 11. do 15. října si studenti druhého ročníku vyrazili v rámci ekologického praktika do Parku u Chodovské tvrze. Sešli se v osm ráno a za mrazivého počasí se pustili do práce. Jejich cílem byly spokojené stromky adaptované na sucho a klimatickou změnu.

Na začátku nás čekalo především okopávání hlíny okolo kořenů stromů. Následně byl do parku přivezen strukturální substrát složený ze štěrku, zeminy a biouhlu, který byl rozmístěn okolo stromů a opět zasypán. Kmeny pak byly natřeny ochrannou barvou, aby odolávaly velkým změnám teplot, které lze očekávat s novým ročním obdobím. Jerlínová alej by brzy měla dostat ještě hnízda z mulče.

V průběhu praktika se objevovaly dílčí komplikace – nářadí občas přijelo, občas ne, a materiálu byl z počátku nedostatek – nebyli by to ale studenti waldorfského lycea, aby si neporadili po svém, a práce začaly rychle postupovat kupředu. Děkujeme Středisku údržby zeleně Jihoměstské majetkové a Odboru životního prostředí MČ Praha 11 za možnost podílet se na dalším smysluplném projektu v blízkosti naší školy.

Věříme, že se stromům bude i díky naší péči nadále dařit. Pracovní týden jsme si společně užili a s hřejivým pocitem u srdce z dobře vykonané práce se vracíme zpět do lavic.

Daniel Kingham a Ondřej Ševčík

Ilustrativní obrázek příspěvku

Divadelní výjezd čtvrtého ročníku

Kdybyste v posledním zářijovém týdnu zavítali do malebné vily na kraji Trpoměch, zcela jistě byste si nemohli nevšimnout prostorné místnosti poblíž vchodových dveří. Zvědavost by vám nedala, tudíž byste zamířili blíže k centru dění. Z rohu sálu by k vám proudil zvuk klavíru, možná lehký nápěv židovské melodie, jímalo by vás napětí od stolů se společenskými hrami, pochvalné mlaskání od stolů jídelních, nad hlavou by vám létaly míče všech velikostí a odněkud zezadu by k vám doznívalo úpění či radostné výkřiky účastníků neutichajícího ping-pongového turnaje. Tu a tam by se kolem vás trousili studenti a učitelé utvářivší obraz waldorfské bohémy připojením se k některé ze skupin či oddáním se odpočinku, četbě knih a scénářů. Chvílemi by se vám dokonce mohlo zdát, jakoby se zde zastavil čas, ale, ne tak docela. Tak, jako se neúprosně sype Písek v přesýpacích hodinách, jsme se i my snažili využít každé jeho zrníčko naplno.

Když jsme v pondělí do Trpoměch u Slaného vyrazili na divadelní výjezd, spolu se spacáky, oblečením a hudebními nástroji jsme si s sebou vezli pouze jméno hry, kterou jsme měli ztvárňovat a stručné povědomí o jejím obsahu. Naše poslání bylo jasné: dát hře strukturu a formu, která nejen že bude nést náš osobitý styl, ale bude se též líbit zároveň nám i očím potenciálních diváků. Po důkladném pročtení scénáře jsme se dali do práce. Jedna z nově vzniklých skupin začala pracovat na hudbě, jiná redigovala scénář a vytvářela textové vstupy, další dvě pracovaly na přípravě scény a kostýmů. Poslední skupina se chopila úkolu rozdělování rolí. Tyto skupinové práce nás provázely celým týdnem ruku v ruce s nacvičováním jednotlivých obrazů a výstupů naší hry.

Když byly role rozděleny, po úvodních hereckých cvičeních začal každý z nás spolu se svými hereckými kolegy pracovat na jednotlivých scénách. Vzduchem létaly nápady všemi směry, tudíž jsme zkoušeli o sto šest. Díky otevřenosti zkusit vše, jsme se dostali k možnostem, které by nás na první přečtení mnohdy ani nenapadly. Každý směl být hercem, režisérem i kritikem.  Zjišťovali jsme, co funguje více a co méně, z nápadů, které se na první poslech zdály šílené, vágní nebo nerealizovatelné, se často vyklubaly ty nejlépe fungující scény. Ty jsme doplňovaly nácvikem hudebních vložek, ke kterým každý přispěl svým nástrojem či hlasem. Paní učitelka Kapsová nás též učila židovské tance, jejichž prvky jsme mohli v některých scénách využít. Pomalu začalo vznikat něco nového, krásného a našeho.

Když jsme se v pátek vraceli do Prahy, odjížděli jsme s pořádným kusem odvedené práce. Spousta další na nás však ještě čeká. Ráda bych za nás všechny poděkovala panu Černému, paní Kapsové a panu Danielovi za s naší třídou strávený čas a jejich vedení našich hereckých snažení. A samozřejmě panu Bednářovi za skvělé ubytování a jídlo, o kterém si troufám tvrdit, že o něm chuťové buňky mnohého z nás sní ještě doteď.

Eliška Nodlová