Zeměměřický kurz 2020

Když jsem si jako deváťačka vybírala střední školu, často jsem končila na stránkách Waldorfského lycea a projížděla veškeré články a fotografie jim náležející. Ani ve snu mě nenapadlo, že za rok a půl budu na ten samý web psát o zeměměřickém kurzu, který jsem nedávno absolvovala se svojí třídou.

Kdybych těch deset dní chtěla nějak stručně shrnout, řeknu, že to bylo vážně super! Avšak tahle informace by vám nejspíš moc neřekla. Tudíž mi dovolte vás vzít na malou prohlídku naším zeměměřickým kurzem.

Když jsme se konečně dopotáceli s velkými batohy do naší cílové destinace, statku Palčice, ubytovali jsme se a spěchali na naší první společnou přednášku o měření. Poprvé jsme stanuli tváří v tvář teodolitu, se kterým se později spousta z nás dost zapotila. Vzápětí jsme byli rozděleni do skupinek po třech či po čtyřech a dozvěděli se, kdo bude šéfem skupiny.

Do teď nevím, jestli to byla výhoda či nevýhoda stát se vedoucím, ale výzva to rozhodně byla. Každé skupince byla přidělena krabice s nástroji, zápisník na naměřené hodnoty, teodolit a výtyčky. Ještě před večeří jsme se rozmístili venku a poprvé zkoušeli s teodolitem zaměřit nějaké body. Nálada při večeři byla všelijaká, protože dojmů bylo opravdu hodně, ale všichni jsme byli zvědaví, jak to bude probíhat druhý den.

Hned ráno jsme popadli potřebné vybavení a rozutekli se po vesnici do všech stran. Každý jsme dostali své území, které mělo určitá specifika a ne vždycky byla úplně příznivá, takže jsme se museli naučit s nimi pracovat. Naštěstí nás tam obcházeli tři asistenti a pan učitel Jirout, kteří byli vlídní i po stopadesátém přeměřování jednoho bodu. Dopoledne nebo večer jsme měli možnost zpracovat naměřené hodnoty tak, abychom je mohli zapsat do improvizované mapy. A takhle to probíhalo po dobu několika dní, které byly plné ranních přednášek, jídla a měření.

Jeden den z kurzu byl obětován výletu na horu Velký Blaník, což jsme velice uvítali, protože jsme si od všeho toho vyměřování potřebovali odpočinout. Někomu se může zdát sadistické brát jako odpočinek výšlap do kopce, ale nakonec to byla ta nejlepší forma relaxace, jakou jsme si mohli přát. Na vrchol jsme se nakonec doškrábali všichni a ten, kdo měl ještě sílu, mohl vylézt na rozhlednu. Je nutné říct, že celý pobyt, až na předposlední den, nám hrálo počasí do karet a my si mohli užívat azurového nebe a pálícího slunce, kterého bylo někdy až příliš. Jeden večer se nám všem podařilo sejít se u táboráku a zpívat písničky až do noci, dokud se nám nezačaly zavírat oči. Všichni na ten večer máme moc hezké vzpomínky.

Jak dny plynuly, zaplňovala se dosud nenaměřená místa na mapě a ti rychlejší začali přecházet na podrobné měření, které se záhy ukázalo jako mnohem těžší, než cokoliv před tím. Měli jsme velké štěstí na lidi z vesnice, protože byli vstřícní a nechali nás pracovat na jejich zahradách a dvorcích. Až na menší výjimku, kdy tamnímu včelaři ruply nervy a jednu skupinu div nehnal přes celou vesnici. Ale jinak si nemůžeme stěžovat. Pomalu ale jistě jsme doměřovali i ty nejmenší detaily a pod rukama nám začala vznikat opravdová mapa. Byl to hezký pocit, když z těch doposud němých čísel začalo růst něco, co dávalo smysl.

Předposlední den, tedy ten finálový, jsme strávili z největší části skloněni nad mapou s tužkami a pravítky v ruce. Budete se asi divit, ale i v tuto chvíli, kdy se zdá, že je všechno v naprostém pořádku a téměř hotové, jsme ještě museli vybíhat s teodolity do terénu a přeměřovat údaje z úplných začátků. Není to příjemný pocit, když zjistíte, že musíte předělat práci, na které jste dělali přinejmenším dva dny.

Rozhodně nechci zapomenout na neustálý catering, jímž nás zahrnovala naše paní učitelka Ferencová. Obdiv je na místě, protože se pustila do vaření všemožných typů jídla a ani vegetariáni nestrádali. Když přijdete do kuchyně v deset večer a je tam připravená pozdní večeře, tak to už je fakt něco! Snažila jsem se tyto služby navrhnout i u nás doma, ale z nějakého důvodu to neprošlo.

Nebudu lhát, poslední noc se protáhla až do čtvrt na čtyři ráno a během ní zmizelo i velké množství zeleného čaje. Ono se to nezdá, ale při vybarvování velké mapy, která bude zdobit vaši třídu po dobu dalších tří let, si dáte hodně záležet.

Když jsme se toho samého rána uzívaní doplazili k výsledku naší práce, konečně jsme cítili, že to všemožné přeměřování k něčemu bylo. Mapa se nám fakt povedla. No a potom už nezbývalo nic jiného, než si zabalit, nacpat do sebe poslední jídlo, pro něž se nenašlo využití a zamávat Palčicím. Plni nových zážitků a vzpomínek jsme se vydali do Čechtic na autobus, který nás odvezl na nádraží Praha–Roztyly.

Celé jsme si to užili jak to jen šlo a děkujeme našim oběma třídním, díky kterým se kurz uskutečnil a kteří nám byli celou dobu k dispozici.

Jestli si něco opravdu přeji, tak abych kvůli aktuálnímu nezvanému hostu jménem Covid–19, nemusela psát článek o eurytmickém festivalu ve Wittenu až na konci třetího ročníku. Ale tak, třeba už odejde…

Text: Rozálie Veselovská, studentka druhého ročníku